NÁVRAT DO AKTUALIT
S CÍLEM PŘIPOMENOUT NOVOMĚŠŤÁKŮM JEJICH SLAVnĚHO RODÁKA SI NÍŽE DOVOLUJI PŘEVZÍT ČLÁNEK Z ČASOPISU
KRKONOŠE - JIZERSKÉ HORY
číslo 01/2009, který připomíná tohoto skromného a přitom slavného polárníka a přírodovědce.
(Mimochodem podívejte se na tento časopis, který můžeme my "ORLIČÁCI" - "KRKONOŠÁKŮM" jen tiše závidět).
Zemřel významný rodák z Nového Města nad Metují Doc. RNDr. Josef Sekyra, CSc. Citace příslušného článku:



POLÁRNÍK S DOMOVSKOU STANICÍ KRKONOŠE.
Za Josefem Sekyrou.

Ve věku osmdesáti let opustil dne 10. listopadu 2008 tento svět Josef Sekyra, člověk, který povrch naší matičky Země znal jako málokterý ze smrtelníků, kteří po ní kdy chodili. A to zvláště na místech tak nehostinných, že se naprostá většina z nás ani náhodou nepodívá ani na jediné z nich: Antarktida, pamírské sedmitisícovky, centrální Sahara. Ale Krkonoše - ve vrcholových partiích v mnohém podobné severským končinám - mu byly místem snad nejbližším. A to jak v 60.-70. letech minulého století, kdy zde prováděl geologicko-geomorfologické mapování, tak v posledních 15 letech, kdy byla na jeho podnět a za pomoci tehdejšího ředitele Správy KRNAP dr. Štursy na jižním svahu Luční hory zřízena maličká výzkumná stanice, tzv. "polární maringotka", kde často a dlouho pobýval. Ostatně tato hora, přírodními podmínkami snad nejvíc připomínající poměry severských tunder, sehrála v životě docenta Sekyry důležitou roli. Jakou?
V rokytnické expozici Pouště světa, vytvořené ze Sekyrových unikátních geologických sbírek, je kromě jiného vystaven balvan křemene. Je to kus nejběžnějšího minerálu zemské kůry; měl však významné místo v životní pouti člověka, se kterým jsme se před nedávném navždy rozloučili. Tento křemen v roce 1945 při výletu do Krkonoš právě na Luční hoře ukázal náchodský pan profesor Krause jednomu ze svých gymnaziálních studentů, Josefu Sekyroví. S komentářem, že vypadá jako hranec, kámen z pustinných oblastí opracovaný větrem hnanými zrnky písku nebo ledovými krystaly. Mladík si to dobře pamatoval a po desítkách let, během nichž navštívil velmi mnohé z horkých i chladných pouští celého světa, kámen vyzvedl a užil v muzejní expozici - jako srovnávací materiál k hrancům z Antarktidy, Sahary a české kotliny. Jako vzpomínku na malý, ale významný podnět, který usměrnil jeho celoživotní pouť.
Pro mnohé z nás, kteří jsme ve středním věku, pak byla v dětství velkým zážitkem návštěva ve své době výjimečné výstavní expozice "Antarktida - kontinent vědy a míru" na zámku v Novém Městě nad Metují. Možná i vy jste tam byli a vzpomenete si na velkého vycpaného tučňáka nebo model polární stanice.


Dva hlavní tvůrci konceptu krkonošské arkto-alpínské tundry,
geomorfolog Josef Sekyra a geobotanik Jan Jeník (vpravo),
v diskusi nad výzkumnou sondou v blízkosti Luční boudy


Zde v Krkonoších měl Josef Sekyra několik dlouholetých spolupracovníků ze Správy KRNAP. Dva z nich, kteří s ním pracovali asi nejvíce, jsme požádali, aby se s námi podělili o vzpomínky na člověka, který se ještě za života stal v kruzích lidí, zabývajících se výzkumem končin s extrémními přírodními podmínkami, opravdovou legendou. V posledních letech byla jeho nejbližší spolupracovnicí dr. Milena Kociánová. "Poprvé jsem se s panem docentem setkala právě u stanice - maringotky na Luční hoře v roce 1993. Poté, co rok předtím přišel vlivem restitucí o svou expozici v Novém Městě nad Metují i o realizaci nové expozice Pouště světa. Bylo to zrovna v době, kdy jsme řešili problémy související se zalesněním hřebenů Krkonoš klečí a získali jsme první výzkumný projekt na monitoring a management krkonošské tundry - tehdy se jí ještě říkalo "středoevropská horská tundra". Všechno bylo postaveno hlavně na botanice, ovšem stále víc se ukazovalo, že je potřeba mít širší záběr, hlavně z pohledu reliéfu - docenit význam a unikátní zachování tundrových půd tady ve střední Evropě. Správa KRNAP v té době už neměla vlastního geologa nebo geomorfologa. Proto jako geobotanik jsem trošku z vlastního zájmu "suplovala" tuhle profesi. Pro obě strany to bylo důležité setkání - my jsme získali spolupracovníka v oblasti neživé přírody, s ohromným rozhledem, pro pana Sekyru, který byl v té době osamělý se svými vystěhovanými sbírkami, to bylo nové povzbuzení a potvrzení užitečnosti jeho práce. Tak začala naše pozdější velká spolupráce. Měl široký záběr pohledu, nebyla to jen jeho geologie a geomorfologie, ale snažil se vnímat přírodu ve všech souvislostech, i s ."kytičkama a živáčkama", jak jim říkal. K rekordům docenta Sekyry, které byly v souvislosti s jeho odchodem často zdůrazňovány, Milena Kociánová říká: "Rekordy - ať už výškové nebo dosažení jižního pólu - přišly vždycky nějak mimoděk. Jak sám říkal, prostě se někam potřeboval dostat, táhl ho vždy profesní zájem a rekordy vznikly jakoby bokem. Význam jeho odborné práce je daleko větší než "rekordy" a dovolím si říci, že je dosud u nás i ve světě nedoceněný."
Jak spolupráce s Josefem Sekyrou pokračovala? Geobotanička Milena říká: "Od pana docenta přišla ohromná spousta nápadů a námětů, co by se dalo dělat, na co bychom se měli soustředit. A tak jsme například asi na osmi místech kopali sondy zachycující mrazové půdní formy, přičemž se ukázalo, že na různých typech geologického podloží a v různé výškové úrovni se děje něco trochu jiného. Dovedl nás k tomu, že v kombinaci s geologickým podložím a různým stupněm zachování tundrových půd se botanicky zdánlivě bezvýznamné lokality stávají ojedinělými, neopakovatelnými součástmi našeho ostrůvku tundry. Tak jsme třeba zviditelnili hodnotu území kolem Výrovky až Rozcestí, což je nejníže položená lokalita, kde se ještě nacházejí mrazové půdy." A co bylo obzvlášť důležité? "Naučil nás dívat se, vnímat a nacházet v přírodě mnohem víc, než co jsme původně viděli jako botanici. On se podíval na krajinu, vzal do ruky i třebas jen malý kousek kamínku, pořádně ho prohlédl a dokázal říci: Tady se pravděpodobně dělo tohle a tohle, tenhle kámen omlela voda, tady působil obrus ledovými krystaly, tohle dělá sníh a vítr, tenhle "ocumlal" ledovec a právě proto ta krajina vypadá takhle, což jsme my nedokázali. Posledním přesvědčivým důkazem jeho širokých znalostí je například teorie, kterou ještě minulý rok objasnil nález schránek třetihorních mořských rozsivek v sedimentu bývalého ledovcového jezera na dně Labského dolu. Teď se snažíme - třeba při exkurzích vysokoškolských studentů - jeho pohled přenášet zase dál."
Docent Sekyra strávil hodně času z krkonošských pobytů v maringotce na Luční hoře. Byly to pro něj i ozdravné pobyty, které pomáhaly kompenzovat pravděpodobné důsledky předchozích dlouhodobých pobytů v prostředí s velkými dávkami kosmického záření (o ozónové díře se v 70. letech moc nevědělo). Ve vyšších nadmořských výškách se cítil mnohem lépe než dole. Až v posledních letech, kdy pro něj začala být náročná každá rychlá změna tlaku, návštěvy maringotky omezil a pracoval hlavně v dočasných depozitářích svých geologických sběrů v Rokytnici n. J. a ve Svobodě n. Ú.
Krátkou a ne právě úspěšnou kapitolou seriálu "Krkonoše a Josef Sekyra" byl pokus o vytvoření stálé expozice na Luční boudě. Svitla totiž naděje na zřízení expozice i uložení sběrů pod střechou přímo uprostřed horské přírody. "Na Luční byly v zadních partiích veliké nevyužité prostory a za pomoci Správy KRNAP se povedlo převézt tam sbírky, předtím rozstrkané po různých provizorních místech. Začala se připravovat expozice, mezitím se však vyměnili majitelé boudy, dům stále víc chátral, až v zimě 2001/2 vše skončilo havárií zamrzlého ústředního topení. Voda z horních pater prokapala do depozitářů a nezbylo, než vše koncem jara odvézt a zachraňovat, co se dalo. Všechno se opět stěhovalo, tentokrát - opět díky Správě KRNAP - do budovy informačního střediska Správy KRNAP v Rokytnici nad Jizerou." Tady byla instalována většina exponátů připravovaných pro Luční boudu; výstavu Pouště světa si dodnes můžete v Rokytnici prohlédnout. Depozitář se z malých rokytnických prostor dál stěhoval - do Svobody nad Úpou. Skupina nadšenců založila občanské sdružení Boreas, jehož prostřednictvím mělo být snazší získat prostředky na zpracování sběrů a hlavně vytvoření nové expozice. Ta sice vznikla jen nakrátko a v omezeném rozsahu, ale v budově bývalé školky se hlavně povedlo 95% sbírek důkladně roztřídit a s panem Sekyrou popsat. Důležitou roli zde měla i Rada Královéhradeckého kraje a Česká geologická služba (CCS), které zpracování sbírek finančně podpořily. A kde se nacházejí cenné sbírky přírodnin docenta Sekyry dnes? "Byly darovány CCS a jsou uloženy v jejích kvalitních depozitářích v Luzné u Rakovníka," s ulehčením může konstatovat Milena Kociánová.
"Poznatky z pouští celého světa pan docent dokázal uplatnit i pro území České republiky, neboť v geologické historii byly pouště i u nás. On to všechno dokázal prolnout, vztáhnout na naši krajinu, ať jde o váté písky v Polabí nebo mrazové půdy v Krkonoších a Jeseníkách, stopy kontinentálního zalednění v severních Čechách nebo na Moravě. Měl jemný precizní výtvarný projev. Jednotlivosti dokázal v ručně kreslených profilech a prostorových schématech provázat do všech souvislostí," upozorňuje na výjimečnost osobnosti doc. Sekyry jeho spolupracovnice Milena. "Zavedl do odborné terminologie pojmy, jako je kryohamada a kryoserir (chladná obdoba horké kamenité a oblázkové pouště - póz. aut.) - zbytek kryohamady z dob ledových nacházíme právě na hřebenech Vysokých Sudet. Mimo jiné také definoval Sněžku jako karling." A ještě se smutkem dodá: "Ale bohužel už nestihl publikovat své myšlenky o začlenění Krkonoš - a nakonec i celé České kotliny - do arktoalpínského profilu. Scénář velké expozice Pouště světa, který s každou novou jiskřičkou naděje až do poslední chvíle upravoval, je stále připraven..."


Doc. Josef Sekyra v interiéru sněhem zaváté polární maringotky na Luční hoře


Z přírodovědců žijících a působících v Krkonoších snad nejdelší dobu spolupracoval s panem docentem geobotanik dr. Jan Štursa. Jak on hodnotí význam Josefa Sekyry pro poznání krkonošské přírody? "Myslím si, že celá řada jeho předchůdců geomorfologů popsala z Krkonoš mnoho jednotlivostí, ale on si dokázal promítnout souvislosti, zkušenosti z Alp, asijských velehor i extrémních oblastí daleko na jihu, a seskládal si tu mozaiku do celistvého pohledu na Krkonoše nad horní hranicí lesa. Jak do sebe živá i neživá příroda zapadá a jak všechno souvisí s relativně nedávnou historií v posledních dobách ledových a poledových. Byl to on, kdo první viděl geobioreliéf v profilu celého pohoří. Dnes má výbornou následovatelku v Mileně Kociánové, která do značné míry jeho pohled převzala." Také on pokládá za jeden z největších přínosů docenta Sekyry pro Krkonoše podíl na vytvoření konceptu krkonošské arktoalpínské tundry. "Je to největší shrnutí obrovského nadhledu ve vidění krkonošské problematiky," říká dr. Štursa, "přičemž, a to je zajímavé, geobotanik Jan Jeník, který pro světovou vědu právě v Krkonoších rozpoznal a precizně popsal teorii větro-horopisných soustav, vnímá prostor Krkonoš spíše v souvislostech projevujících se v profilu západ-východ, zatímco geomorfolog Josef Sekyra promítl své celoživotní zkušenosti do krajiny krkonošské tundry především v profilu jih-sever." Jak Josef Sekyra pracoval? To Jan Štursa dobře zná z jejich mnohaleté spolupráce: "Potřeboval kolem sebe mít lidi, kteří přicházeli s novými detaily, iniciovali debatu a provokovali ho otázkami."
A jaký byl Josef Sekyra v očích Mileny Kociánové? "Pro svou věc byl nesmírně zapálený a měl neobyčejné kombinační schopnosti; měl velmi široký záběr vědomostí, nebyl úzkým specialistou. Hodně věřil lidem, nehodil se - jak sám říkal - do dnešní dravé společnosti."

Doc. RNDr. JOSEF SEKYRA, CSc. - narozen 24. února 1928 v Novém Městě nad Metují, zemřel 10. listopadu 2008 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě studoval na přírodovědecké fakultě UK v Praze obor geologie-geomorfologie. Od promoce až do konce života pracoval v Ústředním ústavu geologickém (dnes Česká geologická služba). V roce 1968 habilitace na UK; za "normalizace" musel fakultu opustit. Zpočátku se zabýval krasovými jevy, zkoumal vulkanismus na Stromboli a za téma disertační práce si zvolil Pamír (zde jako první český horolezec zdolal sedmitisícový vrchol). Zúčastnil se dvou antarktických expedic (sovětské 1966-67, americké 1969-70, při ní jako první Čechoslovák stanul 26. prosince 1969 na jižním pólu). V sedmdesátých letech se mu útočištěm staly horké pustiny - pouštní oblasti arabských zemí Libye, Alžírská, Iráku, Maroka a Sýrie. Celkem publikoval přes stovku odborných prací s geologickou a geomorfologickou tematikou, zaměřenou na pustinné oblasti (polární, horské a vysokohorské, horké pouště) celého světa.
Krkonoš se týká několik stěžejních prací publikovaných ve sborníku OPERA CORCONTICA.

Připravil Jiří Dvořák, foto Karel Hník (čb) a Milena Kociánová.